OHK Jihlava

Poučili jsme se z pandemie? Jsme lépe připraveni na příští krize? Respektovaná ekonomka a prorektorka Vysoké školy obchodní v Praze Ilona Švihlíková otevřeně tvrdí, že nikoliv. A nemilosrdně odhaluje chyby posledních měsíců, které český rozpočet zatěžují obřím strukturálním dluhem. Pandemie je v tom nevinně.

 

Foto: Erik Korítko

 

Chápu dobře, že jsme dnes na jakémsi pomyslném rozcestí, kdy se rozhodne, zda dokážeme držet krok s bohatšími státy, nebo se propadneme o několik let zpět?

Přesně tak. Každá krize, tedy i ta spjatá s pandemií, nutně vytváří určitý milník. Navíc pandemie u jednotlivých zemí nemilosrdně odhalila jak jejich silné, tak i slabé stránky. A to logicky mění pořadí mezi státy, které se s pandemií dokázaly vypořádat relativně úspěšně a které si naopak nevedly vůbec dobře. Je jen na nás, jak se s problémy, které tato celosvětová krize přinesla, vypořádáme a jak na ně budeme reagovat, abychom se skutečně nedostali do ještě horší pozice, než ve které už teď jsme.

Zmiňme vaše motto: Čas je to nejvzácnější, co máme. Užívejme ho moudře. Kolik ho tedy máme, abychom z této „šlamastyky“ vyšli se ctí?

Jedna věc je dostat se z takového problému a druhá věc je využít ho ke svému prospěchu, což je ten vyšší level, který lze nejčastěji pozorovat v asijských ekonomikách. Myslím si, že příliš času nemáme. Procesy ve světové ekonomice probíhají velmi rychle. Podle mne máme jen pár let, odhaduji to na maximálně dva až tři roky.

To není moc…

Je nutné si uvědomit, že dynamika se neuvěřitelně zrychluje. Vzpomeňme si, jak se například po Velké recesi za pouhých pár let změnila hospodářská politika. Tehdy se kvantitativní uvolňování praktikovalo pouze v Japonsku a dnes je běžnou součástí politik centrálních bank ve vyspělých zemích. Dalším příkladem jsou třeba záporné úrokové sazby. Tehdy naprosto okrajová záležitost, a dnes jde o téměř mainstreamový krok. V běžném provozu nikoli, ale v krizích ta reakce přichází velmi rychle.

Už se v ekonomice našeho státu prokázaly všechny dopady pandemie ve své plné síle, nebo nás teprve čeká tvrdý pád na zem?

Jde o proces, který má určitou setrvačnost. Řadu věcí už vnímáme teď. Jedná se například o vyšší inflaci, kterou značně ovlivňují i poruchy v dodavatelských řetězcích. Už teď lze tedy předpokládat, že v tomto smyslu dojde k jejich restrukturalizaci. Konkrétně bych vsadila na regionalizaci a lokální výrobu, kdy není nezbytné spoléhat se na to, že ke mně určitý produkt dopluje přes půl světa. Otázkou zůstává, zda se dostaneme do období vyšší nákladové inflace, protože změna ve struktuře výroby nakonec nějaké inflační dopady mít bude. Dalším otazníkem je, zda se bude i nadále držet vysoká cena primárních komodit. Stejně tak zde vidíme bubliny na trhu nemovitostí a některých vzácných kovů. Určité trvalé dopady se promítnou také do našeho každodenního života. Jinak pracujeme, jinak spotřebováváme, jinak se vzděláváme. Osvojili jsme si práci v režimu home office, kterou zřejmě v nějaké míře bude řada firem dále využívat. Jako vyučující už teď uvažuji o tom, že některé z přednášek budeme i nadále nahrávat. Stejně tak je možné zaznamenat vzestup na poli e-commerce, což možná v budoucnu bude cesta. Jsme tedy na začátku jakési hluboké proměny, ten samotný proces probíhá, ale zdaleka ještě nedoběhl.

 

 

Proč některé země pandemii zvládly lépe a jiné ne? Třeba Číně sice mírně, ale přece jen rostl HDP. Stejně tak se ekonomicky drží země jako Nový Zéland, Tchaj-wan, Austrálie nebo Vietnam…

Jedním z těch důvodů je fakt, že asijské země už měly nějakou zkušenost s pandemiemi z minulosti. Věděly, jak zacházet s určitými nástroji v boji proti pandemii a jak se v takové krizi chovat, tím pádem si vedly podstatně lépe než západní civilizace. Vůbec nejpozoruhodnější byl fakt, a lze to vysledovat také u Austrálie nebo Zélandu, že tyto země postavily nemilosrdně na první místo zdraví a životy lidí, a to naprosto tvrdě. Vždyť si vezměte, že na Novém Zélandu měli jednoho nakaženého a pomalu se zavírala celá země. Jenže tento nekompromisní způsob se nakonec ukázal jako absolutně nejefektivnější. Právě tyto země mají dnes nejmenší počet úmrtí a dlouhodobých negativních zdravotních následků, ale zároveň i nejlepší stav ekonomiky. Západní země pojaly boj s koronavirem jako trade off ve smyslu: tady něco povolíme, zde možná někdo umře, ale HDP tolik neklesne. Naprosto zvrhlý a naprosto nefunkční model. A bohužel v tom pokračovaly po celou dobu pandemie a dopady jsou katastrofální, podívejte se třeba na Spojené státy s obrovským počtem úmrtí. Asijské země získaly určitý náskok a je pouze otázkou, jak ho teď využijí.

Které další jejich mechanismy vnímáte jako funkční?

Velmi efektivně si počínaly samotné vlády. Ano, jde o státy, které umějí vymáhat pravidla, což se v krizích ukazuje jako dost zásadní. A také o státy, kde je velmi disciplinované obyvatelstvo. Celá Asie je hodně kolektivní a funguje v ní jakési vědomí společenské odpovědnosti, což je dáno i konfucianismem a vůbec filozofickou bází těchto společností. Tím pádem jsou lidé připraveni daleko lépe snášet omezení ve prospěch celku. Západní společnost toho schopná není, což je mimochodem velmi špatné vysvědčení, protože toto rozhodně nebyla poslední krize 21. století. A ve chvíli, kdy nedokážeme zvládat ani pandemii, mohou přijít daleko horší krize. Asijské společnosti ukázaly, že mají vlastnosti, které je činí daleko odolnějšími. Podobné principy byla schopna uplatnit Austrálie a Nový Zéland. Klobouk dolů před nimi.

Takže se měl podle vás krátkodobě uzavřít i průmysl, což se v jednu chvíli diskutovalo i na úrovni tripartity?

Upřímně řečeno, myslím, že tam jsme to ani neměli nechat dojít. Pokud je debata ve fázi Zavřít, znamená to, že už je pozdě. U nás celou dobu probíhalo velmi slabé testování, to znamená, že zde nebyly vůbec nastavené preventivní mechanismy. Ale to by vláda musela reagovat včas, nikoli populisticky ve smyslu: teď nemůžeme nakazovat roušky, budou volby a lidé by se zlobili. Ve chvíli, kdyby náš stát byl asijský, nařídil by to a byl by schopen dodržování nařízení také vymáhat, což je věc druhá, neméně důležitá. Potom bychom se ale o uzavírání průmyslu ani nemuseli bavit. To je úplně jiný styl myšlení, přesto ale vědí, proč to dělají. Nakonec jsou jejich ztráty několikanásobně nižší. Takže to není projev iracionality, naopak to je projev toho, že umějí uvažovat v delších časových horizontech.

Máte pocit, že jsme se na základě těchto informací poučili?

Mám velké obavy, že ne, a nic tomu nenasvědčuje. Třeba to věčné střídání ministrů v rezortu zdravotnictví. Jeden přijde a první, co udělá, rozpráší skupinu odborníků, kteří tam jsou dobrovolně a dělají to víceméně zdarma, vyžene je pryč, aby náhodou nepřekáželi v nějakých politických hrách. Navíc vymahatelnost práva v této zemi je naprosto tristní. Tady se zkrátka švejkuje, což je sice roztomilá vlastnost v dobrých časech, ale v krizi je to opravdu čirá katastrofa. Takže se obávám, že míra poučení není zrovna velká.

Nechci být vůbec prorokem pesimismu, ale dá se vůbec z ekonomického hlediska na podobnou krizi do budoucna připravit? 

Každá krize je úplně jiná, ale obecně se připravit lze. A ta příprava tkví v tom, že máte stát, který disponuje kvalitní analytikou, to znamená, že je schopen pracovat s čísly a je schopen se rozhodovat. To musí být ale silný stát. Ve chvíli, kdy je slabý, vzniká prostor pro různé lobbistické skupiny, které se snaží situaci zneužít, což se to stalo u nás. Jako členka Národní ekonomické rady vlády jsem byla přímo u toho. Pokud má stát obsah, pak toto samozřejmě nedovolí. Čím menší je totiž vliv lobbistů, tím budou pravidla plošnější, jednoznačnější a přesněji aplikovatelná. Silný stát je takový, který má některé základní podniky pod strategickou kontrolou. Takže pokud dojde na nejhorší a zavřou se hranice, a ty se zavřely, tak má vlastní zdravotnický materiál, je potravinově soběstačný, zkrátka nezávisí v základních strategických věcech na nikom. Čína dokáže zásobit celý svět. Co dokáže Evropa? Nedokázala vyrobit ani roušky, všichni čekali na letadla z Číny. Co to je za strategický kontinent, když nedokáže vyrobit tak banální statek? A pak je tu již zmíněná otázka práva a jeho vymahatelnosti. K čemu uplatňovat opatření, pokud se zde otvírají hospody a policistům, kteří je chodí kontrolovat, se jejich majitelé smějí do obličeje a stát těmto bezohledným majitelům není schopen odebrat živnostenské oprávnění. Když udáváte pravidla, musíte je umět vymáhat. Tyto striktní postoje se v Asii nakonec ukázaly jako výhodné.

(Druhou část rozhovoru Judity Hrubešové s Ilonou Švihlíkovou si můžete přečíst za týden, v pondělí 9.srpna)

Zdroj: Komoraplus.cz